Bylo, nebylo… vlastně spíše bylo! Jednoho letního rána, hnedka zkraje prázdnin, jsem si takhle postávala na autobusovém nádraží ve Valašském Meziříčí a možná i s údivem čekala, co se bude dít. Přiletí čáp? Nepřiletí? Ptala jsem se sama sebe. Opravdu děti nosí čáp? Ale to je přeci nesmysl! Co mě to jen napadá. Wauuuu! Čáp. A nese něco v zobáku. Že bych se mýlila? Koukám, koukám a ono je to tak. Jak to vlastně v životě je? Hrozně ráda bych se na chvíli ocitla „tam“, kde si budu moci prožít „celý život“. To by bylo vzrůšo! Vědět, jak to se mnou bylo, když jsem byla úplně malá. Protože spoustu věcí si již nepamatuji a taky se například dozvědět, co mě ještě čeká. Byla bych oproti ostatním, do toho mého opravdového života, skvěle připravená. Zavřu oči a budu si „tam“ moc přát být. Zavírám oči, zavírám…hmmm. Jééé! Štípněte mě někdo!
Takže děti nenosí čáp? Vidím doktora, sestřičku. Oni mě snad budou umývat. Co je to za váhu? A co jsem to dostala na ruku? To je moje jméno. Rozhlížím se dál. Nemůžu se totiž vynadívat. Všechno to nejspíše začalo v porodnici. Bylo nás tu povíce miminek. Hned jsem si našla kamarády. Každý z nich mně začal vyprávět svůj krásný příběh. Bylo to asi takto…
V mém prvním životě jsem zažil krásný jarní let s čápem. Narodil jsem se 4.7. 2015 na Trubiskách. Hned jak jsem otevřel očka, uviděl jsem pohledného pana doktora. Odstřihl mě od pupeční šnůry. Změřil mě. Zvážil a poté odnesl na porodní oddělení, kde už se o nás staraly hodné sestřičky.
Někdo na mě vykřikl.
Vyvaruj se toho, abys jako já važila 4 kg a měřila přitom 167 cm. V porodnici nám ale řekli, že z nás vyrostou šikovné děti.
Příběh pokračoval.
Utíkalo to rychle. Za pár dní už byl zápis do mateřské školky. Ve školce jsme dostali každý svého plyšáčka. Pozor! Museli jsme ho opatrovat celý den. Hrál jsem s ním hry a nosil ho všude. K obědu, večeři atd. Přeskočil jsem krásné dětství, kdy jsem nosil plenky a hurá do školy.
Zaslechla jsem ještě, že někdo něco zamumlal. Doporučuji často měnit plenky, aby se ti nezapařovala prdelka.
A co bylo dál, ptala jsem se. Chytil se povídání zase někdo jiný.
Začala jsem chodit do školy. Celý den na zádech batoh s učením. Hrozná dřina, těžké předměty a učitelé někde v nedohlednu. Byla jsem navíc v
pubertě… děs. Teď už to můžu říci. Byla jsem hrozná a nikdo mě nechápal, ale zlatý časy. Přes to všechno jsem se prokousala až k maturitě. Jedna z největších zkoušek v mém dosavadním životě. Odmaturovali jsme z ročníku nakonec všichni. A teď hurá do světa za prací. Práce bylo dost! Navíc první skvělá zkušenost a ještě skvělé i první výplata. V práci jsem vydržela největší kus svého života.
Všichni jsme se shodli, že bez peněz to v životě nejde tak lehko. Sem tam u nějaké příležitosti jsem si docela dobře nahrabala. Nesmím opomenout naší svatbu. Byla to svatba velmi slavná. Můj manžel je ale sklerotik. Pořád ztrácí snubní prsten. Čas letí a my jsme spolu zestárli. Nakupujem v Kauflandu a v Lidlu stojíme řady na mlíko ve slevě.
Jo jo, prožili jsme krásný život. A navíc důchod je docela fajn. Až na ty prášky, co musíme užívat. A kondice taky žádná sláva. Tajně se ale modlíme a těšíme na vnoučata.
Chovej se tak, jak chceš, aby se ostatní chovali k tobě. A ještě jedna věc. Je lepší se chovat slušně pár dní, než abys to doháněl celý život. Tak… to byl jednou jeden NÁŠ PŘEKRÁSNÝ TRUBISKOVÝ život!!!
Letošní hlavní téma našeho dětského tábora Trubiska I. turnusu bylo „Byl jednou jeden…život“. Během krásných prvních sluníčkových 14-ti dní jsme prožili skoro celý život. Narodili jsme se. Byl nám vystaven rodný list. Prožili jsme si čas batolat. Školní docházku. První lásku, pubertu i maturitu. Šli jsme také do světa na zkušenou hledat práci, a tu jsme našli. Někteří z nás si prožili i zásnuby a svatbu. My ostatní krásnou roli svatebních hostů. Vydělali jsme si penízky a na závěr života jsme si užívali jako aktivní senioři.
Většina textu, který je uveden tady v tomto článku, je přímo z úst našich letošních táborníků.
Hlavní vedoucí I. turnusu
Gabča
